Když si jako rodiče všimneme, že paty našeho dítěte při pohledu zezadu tvoří mírné „obloučky“ a vnitřní kotníky padají dolů, naše první myšlenka často směřuje k botám. Začneme řešit pevný opatek, barefoot, nebo přemýšlíme nad ortopedickými vložkami.
Pravdou však je, že dětská noha nežije ve vakuu. Kotník je sice tou částí těla, kterou vidíme padat, ale skutečná příčina se velmi často schovává o dost výše – v oblasti kyčlí a pánve.
Valgózní (vbočené) kotníky jsou u dětí, které se teprve staví na nožky, do určité míry běžné. S postupným zráním chůze by se však toto postavení mělo přirozeně rovnat. Pokud se tak neděje, nejčastějším viníkem bývá neideální souhra svalů.
Pokud jsou svaly zajišťující zevní rotaci kyčle oslabené nebo líné, celé stehno a bérec se začnou stáčet dovnitř. A dětské tělo, které podvědomě hledá oporu, tuto nestabilitu vykompenzuje tím, že váhu přenese na vnitřní stranu chodidla. Kotník se podvolí. Pokud se k tomu navíc přidá přirozeně „měkčí“ vazivo (volnější vazy), má nožka do extrémních pozic cestu otevřenou.
Často žijeme v mýtu, že nohu musíme pevně sešněrovat do vysoké, tvrdé boty, aby držela rovně. Jenže svaly potřebují k růstu pravý opak: potřebují pracovat. Když nohu uzamkneme, svalová hmota začne ochabovat. Bota by měla být lehká, ohebná, s dostatkem prostoru pro prsty, ale zároveň by měla patě poskytnout jisté vedení, aby v ní nožka doslova „nekloktala“.
A jak je to s vložkami? Samy o sobě unavený sval neposílí, ale ortopedická vložka nebo klínek dokážou nohu skvěle navést na správná místa opory. Když mozek díky stimulaci pod klenbou pochopí, kde má tělo správně zatížit, svaly se začnou učit správně zapojovat. Vložka je tedy skvělý společník, ale bez pohybu to nepůjde.
Nejúčinnější cestou, jak svalové dysbalance kolem kyčlí a kotníků srovnat, je cílené, ale přirozené cvičení. Nemusí jít o nudný dril. Bohatě stačí zapojit dětskou fantazii a proměnit aktivaci nožek v běžnou hru na koberci. Cílem je probudit svaly, které spí, a vrátit dětskému pohybu přirozenou lehkost.